prostřed pouště, tisíc mil od nejbližší oázy, žil lev. Žil v nádherném paláci jako pravý král. Jeho zubaté hradby se tyčily k horkému nebi, v jeho kašně na nádvoří teklo rudé víno, jeho síň byla vykládaná slonovinou a mramorem. Na zlatém stole stály zlaté číše posázené drahokamy, tabule se prohýbala vzácnými pochoutkami a sám lev seděl na jantarovém trůnu zářícím jako slunce.

Lev se však neradoval z pohádkového bohatství. Ve stínu jeho zahrady pod voňavými granátovníky byla studna. Hluboká studna, ve které číhal úskočný Nepřítel.

Jednoho večera se pod zubatými hradbami objevil chlapec. Nevím, kde se tam vzal. Zdali se vláčel těch tisíc mil nekonečnými dunami. Snad ho přivála písečná bouře, snad přílétl na křídlech žhavého větru. Stál pod hradbami, unavenýma očima měřil železnou bránu. Strašlivá lví maska nad bránou se na něj pohrdavě šklebila. Nakonec se přece odvážil a chopil se těžkého klepadla.

Brána zaskřípěla a chlapec vstoupil na nádvoří paláce. Mocné hradby se tyčily k nebi, v kašně na nádvoří zurčelo víno a když vešel do síně, oči mu přecházely leskem slonoviny a mramoru, zlatý stůl prostřený k hostině, zlaté číše zvaly k přípitku a tu spatřil  lva. Nešťastně se krčil na svém jantarovém trůně jako vyděšené kotě, zřítelnice uzounké strachem.

Chlapec se uctivě poklonil: "Vidím mocného krále na trůně - jeho síň promlouvá hlasem bohatství a hojnosti, ale v jeho očích se ukrývá smutek."

Lev zavrčel hněvem, pak svěsil hřívu: "Hrozný Nepřítel bydlí v mé zahradě a já se bojím; snad již zítra mě vyžene z mé říše, avšak vyzvat ho na souboj si netroufám. Netroufám si ani opustit svou zlatou síň. Možná v noci obchází nádvořím, někdy slyším, jak cosi našlapuje zahradou."

"Snad ti mohu ulevit ve tvém smutku, " řekl chlapec, "avšak prach pouště mi naplnil nos i ústa a únava nyní se svíjí v mém srdci i v údech jako písečná zmije."

Pouštní král zahnal stín ze své tváře a pobídl hosta k hodům. Chlapec se slastně napil chladného nektaru a cizokrajné ovoce a jiné lahůdky okusil. Potom jej lev odvedl do ložnice, do hevábných podušek jej uložil, nejjemnějším sametem přikryl.

Když paprsky vyplašily noc ve zlaté síni, vydal se chlapec ke králi: "Ukážeš mi, kde se skrývá tvůj Nepřítel, pane?"

"Och, hrůza mi tiskne šíji a rdousí můj dech; jedinkrát jsem spatřil ukrutného Nepřítele a neopustím víckrát zlatou síň. Nemohu tě doprovodit. Jdi sám ve znamení šťastné hvězdy a změř síly s tím démonem!"

Chlapec tedy sám vyšel ze zlaté síně a obezřetně kráčel pod korunami madloní a ježatými listy cypřišů. Naslouchal šelestům zahrady, vdechoval sladkou vůni stromů. Tu spatřil studnu. Se zatajeným dechem se naklonil nad okraj. A hluboko, hluboko na nehybné hladině uviděl odraz své vlastní tváře.